Rozhovor s autorem pohádek Slavomírem Szabó

To mi povězte. Jak se stane, že slovenský spisovatel napíše knížku pohádek z Moravského krasu?
To je trochu delší historie. Dostal jsem na Slovensku nabídku, abych sesbíral příběhy a udělal knížku pohádek. A jelikož tamní Místní akční skupina Kras spolupracuje s vaší Místní akční skupinou Moravský kras, rozhodli jsme se udělat projekt zrcadlově.

Bylo to pro vás hodně náročné?
Byl jsem u vás dvakrát. Seznámil jsem se s okolím, získal materiály, které jsem potřeboval nastudovat, a sbíral příběhy, které jsou zajímavé a při správném stylistickém zpracování vhodné pro děti. Moravský kras pro mě není úplně neznámé místo. V minulosti jsem dělal reportáže z jižní Moravy a s rodinou jsem tady byl jednou i na dovolené. To ale samozřejmě na napsání knížky nestačí. Musíte vycházet z místní historie a etnologie. Bylo to studijně velmi náročné. Někdy mně pomohly obecní úřady, jinde místní lidé.

Hlavně od starších lidí jste se určitě dozvěděl spoustu důležitých věcí?
Když chcete komunikovat se staršími lidmi, musíte mít trpělivost, umět jim naslouchat. Je běžné, že vám babička dvě hodiny povídá o tom, jak ji bolí nohy, ale pak vám během pěti nebo deseti minut řekne příběh, po kterém máte chuť se roztancovat. A právě takový příběh může bezejmenné místo změnit na historickou krajinu. Znám lidi, kteří už moc nechodí, jen sedí na lavičkách, ale v jejich hlavách jsou tak významné hodnoty, které mohou přinést doslova historický převrat.

Pojďme ke knížce. Můžete ji budoucím čtenářům trochu představit?
V knize je deset pohádek, které se vážou k devíti místům. První objasňuje, kdo je šnek Krasík a jak získal svoje nadpřirozené schopnosti. Krasík je vlastně původně obyčejný šnek, který spadne do jeskyně. Tam ho najde trpaslík, který mu nechtěně předá kouzelnou moc. Krasík poté vyleze z ulity na různých místech, v různých dobách a stane se svědkem různých událostí.

Kde všude se příběhy odehrávají?
Na Macoše, ve Sloupě, v Blansku, na Čertově hrádku poblíž Olomučan, v Jedovnicích nebo v Rájci-Jestřebí. Je na čtenáři, aby si našel, kam jsou příběhy zasazené a kde se odehrávají.

Pro jakou věkovou kategorii je kniha určená?
Používal jsem stylistiku, která je blízká dětem od předškolního věku až po 10 let. Ale myslím, že díky konkrétním místům, kde se příběhy odehrávají, má kniha potenciál zaujmout i starší čtenáře. Ale musejí přijmout to, že je psaná hlavně pro děti.

Hlavním hrdinou knihy je šnek Krasík. Jste jeho duchovním otcem?
Slimáka Kraska, po vašem šneka Krasíka, jsem vymyslel, když jsem připravoval knihu na Slovensku. Slovo Kras vlastně obě místa spojuje, což je ideální stav. Rád bych řekl, že není uvedené, kde jeho příběh začíná. Jestli u vás nebo u nás. Hledání jeskyně, kde se propadl, je ještě dlouhý proces.

Na jaké další postavy se mohou čtenáři těšit?
Krasík se jednou probudí v 17., podruhé ve 20. století. Proto se vedle něj objevují i další postavy. Ale on je dominantní, on ‚proplouvá‘ všemi příběhy. Snažil jsem se, aby v každém byla jiná pohádková postava, ale ve vašem kraji je mnoho příběhů o čertech, takže jsou tam hojně zastoupení. Ale víc už bych prozrazovat nechtěl. Ať si každý knížku přečte a uvidí. Říkal jste mi, že kniha nemá jen čtenářský rozměr, ale je také velmi důležitá z hlediska rozvoje turistického ruchu.

Můžete to trochu více přiblížit?
Filozofií projektu je, aby se každý příběh odehrával na určitém místě, které může čtenář navštívit, kde si může na něco sáhnout. Ať už je to architektonický nebo přírodní prvek. Kniha je tedy jen prostředkem k podpoře turistického ruchu. Pokud chcete rozvíjet turistický ruch, tak musíte být lepší, nebo jiní než ostatní. Dítě, když si přečte nebo poslechne pohádku, tak na konci vždy najde krátkou anonci na místo, kde se příběh odehrává a výzvu, aby to místo navštívilo. Kromě toho může při cestě za příběhy šneka Krasíka zavítat do pohádkových kanceláří, většinou jsou to informační centra, kde najde jak samotnou knihu, tak i mapy, dostane tam razítko do cestovního pasu. Kniha je ale jen jedním z kroků. Chystáme i další doprovodné projekty.

Na co se ještě můžeme těšit?
Chceme jednotlivé příběhy zpřítomnit. Vytvořit dřevěné plastiky, pohádkové chodníky, ale také akce pro děti a rodiče. Při návštěvě zámku v Rájci-Jestřebí jsme třeba mluvili o tom, že bychom každý rok dělali festival vodníků a bludiček. Plánujeme i setkání pohádkových bytostí. Zkrátka projekty, které jsou blízké rodinám s dětmi. Nechceme, aby projekt skončil s dočerpáním peněz, ale měl budoucnost. Jedním z už realizovaných nápadů je například i první šnečí muzeum, které je v Senetářově. Už vznikla i společenská hra. Hráči procházejí cestou, kterou absolvoval šnek Krasík. Musejí mu pomáhat bojovat s čertem, zachránit chlapce u Macochy a plní i další úkoly.

Dobrodružství šneka Krasíka je vaše už 16 kniha. O čem píšete?
Na Slovensku mám občanské sdružení, které se nazývá Literárna spoločnosť Pravé orechové. Spojuje spisovatele, kteří netvoří na základě fabulace, ale skutečných příběhů. V minulosti tady byly příběhy, které se vázaly k mostu, kapličce, studni. Tyto příběhy si povídaly celé generace. Pak přišla televize a byl konec. Dnes už je znají jen babičky a dědečci. A my jsme tady, abychom jejich příběhy zaznamenali.

Pokud vím, tak v minulosti jste psal hlavně pro dospělé. Zvažoval jste dlouho, jestli se pustit do knihy pro děti?
Knihy, které jsem psal předtím, byly určené dospělým. Jejich příběhy mají vnitřní a venkovní děj, je tam dvojitá zápletka, více postav. S pohádkami jsem ale už měl také zkušenosti. Psal jsem je v minulosti pro rozhlasové posluchače. Takže problém jsem s tím neměl. Nakolik je to zdařilé, nechť posoudí čtenář.



Zdroj: text Pavel Šmerda, 5plus2, foto: archiv S. Szabó

//autor ilustračního fota(pero): Antonio Litterio, CC//

Zpět na výpis článků


Facebook